Dnes si krátce rozebereme příčinu syndromu, který vážně ohrožuje naši zemi. Jedná se o syndrom NKV – celým názvem syndrom NEMÁM KOHO VOLIT. Podobným syndromem je i syndrom VMZ, což znamená syndrom VOLÍM MENŠÍ ZLO. V obou případech se jedná o souhrn příznaků vážně nemocné demokracie. Chceme-li předejít fatálním následkům, je na čase nasadit účinnou léčbu.
Příčinou tohoto syndromu je dlouhodobě beznadějná politická situace, kdy je hlas lidu již dlouhá desetiletí ignorován a zašlapáván do země ku prospěchu pochybných sil stojících v pozadí politických stran. Národní frustrace dosáhla takových rozměrů, že jedna třetina oprávněných voličů na volební proces zcela rezignovala, druhá třetina se ho zúčastňuje jen, aby volila menší zlo… A třetí? Ta možná ještě nesundala růžové brýle.
Ústavní právo lidu, svrchovaně vládnout nad svou vlastní zemí, bylo degradováno na vhazování volebního lístku do urny jednou za čtyři roky s následným právem držet hubu a krok. Volební sliby našich zástupců jsou pravidelně nedodržovány, či je dokonce páchán jejich pravý opak. Země je rozkrádána a zadlužována. Zodpovědnost za chybná politická rozhodnutí není uplatňována. Sebereflexe vládní garnitury je nulová. Kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti, aneb ONI se mezi sebou vždycky podrží. Krátce před volbami spouští falešnou hru na opozici, kdy se navzájem napadají a obviňují jen proto, aby si po volbách mohli zase podat ruce a podělit se o koryta. Skutečnost je taková, že se soutěž politických stran stala pouze dobře organizovaným divadlem. Reálná opozice neexistuje. Velké strany pouze zakládají menší filiálky, aby dosáhly většího záběru u voličské základny. Po volbách si s občany vytírají zadnici v často nesmyslných koalicích.
Vláda dodnes nemá povinnost vyvodit důsledky z referenda. Politici jsou až na výjimky naprosto neodvolatelní. Ptám se Vás, stále žijeme v demokracii? Nebo se náš systém stal jen zoufalou podívanou, která nás plíživě vede zpět do totality? Nedozrál čas na změnu systému?
Lidé, kteří nechodí k volbám, mají za současného stavu mé plné pochopení, sám jsem poslední volby vynechal, chopila se mě totiž frustrace a beznaděj. Na druhou stranu si uvědomuji, že strkat hlavu do písku také není řešením. Politika se o nás bude zajímat, i když k volbám nepůjdeme. Uzrál čas na změnu. Změna, která byla v minulosti nemyslitelná, a navíc technicky nemožná, nyní dostává jasné obrysy, spatřil jsem světlo na konci tunelu.
Nemám koho volit, řeklo si několik milionů oprávněných voličů. 🙂
Věnováno Hnutí občanů a podnikatelů, ve zkratce HOP Hydra – světlu na konci tunelu,
od (možná překvapivě) rozlíceného státního úředníka.